MUDr. Rudolf Jedlička

rozhovor se Šimonem Ornestem a Ladislavem Angelovičem z The Tap Tap

Jak jste se vy dva seznámili?

Š: No, vzhledem k tomu, že Láďa je poslední z původní sestavy, známe se už skoro 20 let. Seznámili jsme se v Jedličkově ústavu, kam jsem před tou jmenovanou dlouhou dobou nastoupil jako vychovatel... Láďo, říkám to správně?

L: Významná role Šimona jako vychovatele pro mě osobně spočívala v tom, že když jsme šli do hospody, jemně nás korigoval, aby to nedopadlo špatně. Ovšem tenkrát by mě ani nenapadlo, že díky Taptapu naše spolupráce potrvá takhle dlouho.

Kdy The Tap Tap překonalo vaše očekávání? Věřili jste v takový úspěch?

Š: Vždycky jsem v TTT cítil velký potenciál. Na úplném začátku, a možná vlastně ještě před pár lety, bychom si ale dnešní stav a pracovní nasazení stěží dokázali představit...

L: Musíte si uvědomit, že to všechno začalo jako kroužek, tedy něco velmi neškodného. Cestou se nám to trochu vymklo z rukou. Vnější pozorovatel by jistě mohl identifikovat důležité mezníky: první vystoupení, první vystoupení mimo Jedličkův ústav, první festival, první koncert v zahraničí... Pro mě je velkou kvalitativní změnou profesionalizace kapely (všichni pobíráme nějaký honorář). Peníze jsou fajn, ale ještě lepší je, že na otázku, která je noční můrou celé řady invalidních důchodců, totiž „Co děláš?“, můžu odpovědět: „Hraju v Taptapu a chodím do školy.“ A když by hraní v kapele někomu nepřišlo jako opravdová práce, můžu říct, kolik mám za vystoupení a jak často hrajeme, a pochybnosti se rozplynou.

Kde jste odehráli nejlepší koncert?

L: O jednom konkrétním koncertu se podle mě mluvit nedá. Největší úleva, a tedy i euforie přichází asi po těch důležitých: v Opeře, v zahraničí, a když to přenáší televize. A pak jsou tu takové ty takzvaně malé koncerty, kde je všechno tak nějak na pohodu. To je taky fajn. Ale nakonec o všem rozhoduje odezva publika. Když cítíte, že je to baví, to teprve dává hraní smysl.

Máte povědomí, i třeba vzhledem k vašemu účinkování v zahraničí, že by se někde někdo snažil o podobný projekt jako vaše kapela? Já si teď vzpomenu na konžské Staff Benda Bilili z Kinshasy, kteří jsou upoutáni na vozíky, ale to se přece jenom dá těžko srovnávat.

Š: Jsme poměrně výjimeční. Za prvé asi zapojením množství lidí s velmi různými handicapy, stylem a úrovní muziky, kterou si vybíráme nebo kterou dnes pro nás oslovení autoři píší, a také asi tím, že se u nás neudrží nikdo, kdo to se sebou nemyslí opravdu vážně. 

L: Ještě bych dodal jednu důležitou věc. Podařilo se nám prorazit něco jako bariéru soucitu. Když se člověk s handicapem pustí do veřejného vystupování, vždycky váhá, jestli mu netleskají jenom ze soucitu. Já jsem si dnes jistý, že soucit není důvodem našeho úspěchu. Ano, jsme handicapovaní a tím jsme jiní a zajímaví. Ale ze soucitu nebo zvědavosti přijdete jednou. Na nás chodí lidi opakovaně. Jako jednotlivci, jeden každý, nejsme nic zvláštního, ale společně jsme výjimečně zábavná kapela.

Proč je důležité dostavět Jedličkův ústav? Nezasvěcenému se může zdát, že tato úctyhodná a letitá instituce funguje velmi dobře i v současné podobě.

Š: Jednak nám citelně schází něco jako přednáškový sál, kde je možné realizovat vzdělávací a kulturní akce pro větší množství studentů. Druhým důvodem je nutnost rozšíření nabídky služeb směrem k atraktivním praktickým oborům na trhu práce. Za třetí, nejdůležitější důvod pokládám možnost nabídnout kvalitní vzdělávání s důrazem na uplatnění na trhu práce i absolventům škol JUŠ a dalším lidem se zdravotním postižením z Prahy a v podstatě celé České republiky.

Co bude moct Jedličkův ústav poskytovat navíc proti současnosti, pokud se podaří uskutečnit jeho dostavbu?

Š: Primárně se chceme zaměřit na profesionální zvukový záznam a profesionální obrazový záznam včetně postprodukce. Vyhodnotili jsme tyhle dva obory jako velmi žádané a navíc s využitím moderních technologií jako kompenzačních pomůcek zcela dostupných i pro lidi s těžším tělesným handicapem. Dále budeme tak jako doposud v rámci pilotního projektu vzdělávacího centra STUDEO nabízet zájemcům kvalitní lektory v oborech, které si sami vyberou. Budeme zkrátka úplnější a modernější. Chceme, aby lidé s postižením v budoucnu zastávali společensky významné profese, a věříme, že jdeme správným směrem. Koneckonců máme i docela dobré výsledky...

Jak vás napadlo uspořádat celonárodní sbírku a jak dlouho vlastně poběží?

Š: O prosazení dostavby se snažíme už 10 let. Naším zřizovatelem je Magistrát hlavního města Prahy a tak, jak se mění politické zastoupení, střídají se i priority, šetří se atd. Rozhodli jsme se proto podpořit magistrát jednak ve shromažďování financí a také v rozhodování. Sbírka je tříletá a my věříme, že v roce 2016 začneme stavět.

L: Myslím, že to, že sbírka je celonárodní, je důležité. Jedličkův ústav není vzdělávací instituce jen pro handicapované obyvatele Prahy. Možnost vzdělávat se zde mají lidé z celé republiky. Například já jsem z Litvínova. Ovšem také si uvědomujeme, že finanční situace mnoha lidí je v této době neradostná a zvažují, zda a na co mají přispět. Proto jsme se rozhodli podpořit sbírku celorepublikovým turné s černým humorem s názvem „The Tap Tap načerno“. Nejlepší způsob, jak dostat lidi na svou stranu, je totiž humor a ten náš bývá často velice černý. Proto jsme se spojili s autory známého humoristického časopisu Sorry, vybrali

jsme z jejich archivu ty nejlepší vtipy o handicapovaných a udělali z nich výstavu, která naše turné doprovází. Věříme totiž, že když se můžeme společně zasmát, zvládneme spolu i vážnější věci.

Jak je zatím sbírka úspěšná?

Š: Na vánočním mikulášském koncertu ve Státní opeře věnoval magistrát vstupní částku pět milionů korun. Na sbírkovém webu je nyní kromě tohoto základního vkladu kolem 400 000 Kč a musím říct, že po každém vystoupení The Tap Tap lidé pár stovek, někdy i tisíc přispějí. Věřím, že se nám podaří oslovit i velké sponzory, koneckonců i Národní divadlo nakonec podpořili bohatí mecenášové. Ty malé příspěvky nás ale těší o to víc. Velmi důležitou součástí celé sbírky je i osvětová kampaň o významu vzdělávání lidí s handicapem. Jak už před sto lety řekl profesor Rudolf Jedlička, měníme pasivní příjemce sociálních dávek na daňové poplatníky. Do toho se vyplatí investovat!

Jaké máte vy a Studeo další plány?

Š: Příští rok se chystáme do USA, pracujeme na natáčení časosběrného dokumentu o turné „The Tap Tap načerno“ a našich zahraničních cestách, chystáme cirkusové představení Kristl Spahn, které bychom chtěli uvést v roce 2016 na Nové scéně, rádi bychom vydali nové CD s písničkami pro děti atd... Ohledně Studea, jedna věc je realizovat stavbu, něco jiného je rozjet a udržet provoz, který bude dlouhodobě fungovat a přinášet kvalitní výsledky... 

Na to se snažíme dobře připravit...

Ptal se Michal Hroza.

Šimon Ornest

V roce 1991 odmaturoval na střední umělecko-průmyslové škole v oboru řezba. Jeho velkým zájmem vždy byla hudba, hraje na sopránsaxofon, altsaxofon, barytonsaxofon a klarinet. Hudebně se realizoval ve vlastní kapele Kamil Jasmín a později postupně například v kapelách Hand made pipes, Ahmed má hlad, Maradona Jazz a Segundo. 

Od roku 1995 pracuje jako vychovatel v pražském Jedličkově ústavu. Zde v roce 1999 založil kapelu studentů a absolventů škol Jedličkova ústavu s tělesným postižením – The Tap Tap (www.thetaptap.cz, facebook.com/thetaptap).

Šimon Ornest zároveň vede občanské sdružení TAP zaměřené na rozvoj dovedností a zájmů mladých lidí se zdravotním postižením a je manažerem vzdělávacího projektu STUDEO.

Ladislav Angelovič

Je mu 34 let, pohybuje se na elektrickém invalidním vozíku, je speakerem kapely The Tap Tap a tiskovým mluvčím o. s. TAP. Studuje filozofii na FF UK. Kromě hraní v The Tap Tap ho baví dobré knihy, filmy, sledování sportu, šachy a mnoho dalších věcí.

The Tap Tap a projekt STUDEO

The Tap Tap úspěšně vystoupili na mnoha domácích i zahraničních akcích (Madrid, Brusel, lucemburská filharmonie, Londýn, Moskva, Varšava, Bratislava). Dodnes vydali celkem tři CD (Hopšidyridy, Párty na kolečkách, Moje volba).

Projekt STUDEO je zaměřen na individuální vzdělávání lidí s handicapem s důrazem na jejich uplatnění na trhu práce a je již potřetí financován prostřednictvím evropských strukturálních fondů.