Zřízením Velké Prahy v roce 1920 z osmi čtvrtí bývalého města Prahy, 37 sousedních obcí a samosprávných okresů karlínského, smíchovského, vinohradského, zbraslavského a žižkovského se otázka chudobinců a jejich přestavby vyostřila. V Praze totiž sloučením trojnásobně vzrostl počet obyvatel (počtem 750 tis. Obyvatel se Praha ocitla na 11. místě v Evropě) a rázem vynikly kontrasty mezi původními obcemi, z kterých nové hlavní město vzniklo, a rozdílnost v poskytování sociální péče.

Se změnou politických poměrů, s převratem a vznikem Československé republiky se otevřely také nové možnosti a potřeba řešit sociální péči pro celou Prahu. U zrodu myšlenky zbudovat sociální ústavy hlavního města Prahy stál pozdější pražský primátor, PhDr. Petr Zenkl přesvědčený o tom, že sociální péče není dobročinností, ale povinností společnosti. Právě on se stal iniciátorem rozhodnutí jít originální a náročnější cestou a byl zastáncem vybudování jediné a velké stavby pražského ústředního zaopatřovacího ústavu.

V anonymní soutěži na jaře roku 1925 zvítězil funkcionalistický návrh architekta Bohumíra Kozáka. Stavělo se rychle, stavba na parcele o výměře 33ha byla provedena v letech 1926 – 1928 v celkovém nákladu 123 miliónů Kč. Nové sociální domovy hlavního města Prahy, nazvané Masarykovy domovy, byly slavnostně otevřeny v předvečer 28. října 1928 k 10. výročí vzniku republiky.

Rozsáhlý komplex 21 moderních budov pro více než 2000 osob se skládal celkem z 10 pavilónů pro chudé (šest pro zestárlé, z toho jedna budova pro manželské dvojice a čtyři pro choré), dále zde byla moderně vybavená nemocnice, dětský chorobinec, zotavovny s lesní školkou, dětské ozdravovny pro slabé a ohrožené děti z Prahy a širokého okolí. Pro lékařské potřeby byly ústavy po technické stránce výborně zajištěny. Byly vybudovány na úrovni tehdejší moderní vědy a od počátku byly vybaveny laboratořemi, RTG, operačními sály. Součástí komplexu byly i společné hospodářské budovy, správní, společenské a obřadní budovy, to vše umístěno v rámci parkového náměstí přístupného po kolonádách. Všechny budovy včetně interiérů nesly pečeť funkcionalismu.

Po zahájení provozu na jaře roku 1929 se na tento zázrak jezdily dívat delegace ze všech kontinentů. Není divu – ve své době se jednalo o jedno z nejmodernějších zařízení tohoto typu v Evropě a něčím takovým se mohli pochlubit málokde ve světě. Domovy byly v mnoha ohledech soběstačné – kuchyně byla vybavena tím nejlepším, co v té době existovalo, byla zde velká pekárna, prádelna, řeznictví i zahradnictví. Mimo areál se chovala prasata, hovězí dobytek a tažní koně. Kdo chtěl a mohl pracovat, nalezl uplatnění v krejčovských, zámečnických i dalších dílnách. Na pozemcích domovů byly školy, byty úředníků, místní rozhlasové studio a mnoho dalších vymožeností.

Režim pobytu obyvatel domovů upravoval řád týkající se chování, vycházek, dodržování hygieny, stravování i přídělu ošacení.

Záslužné dílo se uskutečnilo bez planých politických debat a bez velkého handrkování o peníze. Minulost je vždy zajímavá – a mnohdy by pro nás mohla být poučná.

Konec Masarykových domovů

Už ve 30. letech začal problém chudých ustupovat problému novému – dnes bychom řekli potřebě sociálních lůžek a geriatrických oddělení.

Změnu charakteru ústavů urychlila německá okupace. Němci část domovů obsadili, v roce 1941 se začaly vyklízet první pavilóny ústavu pro německý lazaret Luftwaffe, brzy byly zabírány další stovky lůžek pro wehrmacht. Chovanci ústavů byli vystěhováváni, s nimi odcházeli jejich ošetřovatelé a lékaři. Po válce se tu vystřídali ještě ranění a nemocní rudoarmějci, děti kolaborantů, repatrianti z koncentračních táborů, Pražané z květnových bojů. Původní chovanci se vrátili jen nakrátko. V podstatě byl dokončován proces, kdy se měl do ústavů vrátit původní záměr, aby sloužily nemocným, když nebude třeba řešit problém chudých.

Protože zakladatelé už při plánování stavby mysleli dopředu na možné změny v sociálním zákonodárství, na vývoj veřejného zdravotnictví a na rozvoj společnosti vůbec, zaopatřovací ústavy, postavené původně k urychlenému řešení chudinství, měly od začátku dostatečné technické předpoklady k tomu, aby se staly nemocnicí. V letech 1947 až 1953 proběhla úplná přeměna na nemocnici a experimentální vědecko-výzkumná pracoviště.

Poslední přejmenování proběhlo slavnostně 26. května 1954 v den 100. výročí narození významného českého lékaře profesora MUDr. Josefa Thomayera, po němž nese nemocnice dodnes své jméno.

V roce 1971 vznikl integrací šesti samostatných výzkumných ústavů IKEM, od roku 1984 do letošního roku byla nemocnice Fakultní Thomayerovou nemocnicí s poliklinikou, v současnosti nese název Thomayerova nemocnice. Zajímavostí areálu je třípatrové podzemní zdravotnické pracoviště, které bylo zbudováno v železobetonovém protiatomovém krytu z let 1952 až 1962 se samostatným zdrojem pitné vody (vlastní studna a podzemní vodojem) i agregátem pro výrobu elektrické energie.

V areálu Thomayerovy nemocnice se nachází původní Kaple sv. Václava a není bez zajímavosti, že se tu během jednoho týdne konají bohoslužby různých církví – římskokatolické, Československé církve husitské, Církve adventistů sedmého dne i pravoslavné.

Zdroj: Česká televize – Hledání ztraceného času PhDr. Hana Mášová –Zdravotnické noviny