Dnes jsme se dozvěděli velmi smutnou zprávu o úmrtí skvělého sportovce a statečného člověka pana Augustina Bubníka. Nejlepší střelec hokejové ligy v roce 1950, stříbrný na olympijských hrách ve Svatém Mořici, člen vítězného týmu z mistrovství světa ve Švédsku v roce 1949, ale také vězeň komunistického režimu nás bohužel opustil. Upřímnou soustrast jeho rodině.

Životopis:

Augustin (Gustav) Bubník se narodil 21. listopadu 1928 v Praze. Již v dětství se přihlásil do hokejového oddílu LTC Praha, v 18 letech ho přijali do prvoligového mužstva. Od roku 1947 byl povoláván do československé reprezentace, v roce 1950 se stal nejlepším střelcem hokejové ligy. Na zimních olympijských hrách roku 1948 ve Svatém Mořici získal s reprezentačním týmem stříbrnou medaili. Během zájezdu do Davosu s klubem LTC na sklonku téhož roku byli reprezentanti přemlouváni k hromadnému odchodu do zahraničí, po složitém vyjednávání mužstvo na základě hlasování emigraci odmítlo a všichni se vrátili do Československa. Skvělá éra byla korunována ziskem titulu mistrů světa v roce 1949 ve Švédsku. K obhajobě prvenství v roce 1950 v Anglii však již nedošlo. Mužstvo bylo pod malichernou záminkou (neudělení víz rozhlasovým reportérům) nuceno namísto odletu do Londýna k podpisu prohlášení, ve kterém by se vzdali dobrovolně možnosti odcestovat na mistrovství světa. V bezvýchodné situaci se hokejisté 13. března 1950 sešli na oslavě narozenin syna jednoho z reprezentantů v oblíbené pražské restauraci U Herclíků. V reakci na lživé rozhlasové zprávy o neúčasti hokejistů na mistrovství začala padat ostrá slova vůči nově etablovanému komunistickému režimu. Na to však již čekali příslušníci Státní bezpečnosti a za masivní policejní asistence byli hokejisté včetně Augustina Bubníka pozatýkáni. V neveřejném vykonstruovaném soudním procesu (Proces s ing. Modrým a spol.) v říjnu 1950 byl Augustin Bubník odsouzen za špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení k čtrnáctiletému žaláři. Po věznění v Ruzyni a na Borech skončil v uranových dolech na Jáchymovsku a později na Bytízu. Odtud byl propuštěn 23. 1. 1955 díky milosti prezidenta Zápotockého. K hokeji se vrátil, ale tehdejší moc mu neumožnila plně rozvinout kariéru. Působil v nižších soutěžích, dráhu hokejisty zakončil ve Slovanu Bratislava. Poté se rozhodl pro kariéru trenéra, studoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v Praze. V druhé polovině 60. let se mu podařilo vycestovat do Finska, kde coby trenér národního mužstva významně přispěl k rozkvětu tamního hokeje. Když v roce 1967 finská reprezentace poprvé porazila Československo, dočkal se doma nenávistných reakcí. Finské angažmá z rodinných důvodů ukončil v roce 1969. V 70. letech nadále působil jako hokejový trenér u mnoha domácích i zahraničních týmů. Roku 1968 se dočkal soudní rehabilitace, plné společenské satisfakce se mu však dostalo až po roce 1989.